Ideál Čecha a lidumila: pplk. MUDr. Ludvík Klega

Svůj život zasvětil pomoci druhým. Léčil Srby a Černohorce v Balkánských válkách, jako šéflékař úderného praporu čs. legií na Rusi zachraňoval spolubojovníky raněné v krutých střetech s bolševiky. Na rodném Ostravsku pak dopomohl svou usilovnou organizační prací ke zlepšení veřejného zdraví i rozvoji českého spolkového a kulturního života.

Ludvík Klega se narodil 22. ledna 1888 do rodiny sedláka a starosty v Hrabůvce, obci na dohled komínů průmyslových Vítkovic. Ještě jako chlapce jej zrádná nemoc připravila o otce a tři sourozence. Tím byla určena jeho životní cesta, jejíž náplní se měla stát pomoc trpícím. Již během gymnaziálních studií v Moravské Ostravě a posléze i na lékařské fakultě v Praze Klega usiloval o sociální, zdravotní a národní povznesení rodného kraje.

Prodchnut sokolskými ideály a vlastenectvím, přihlásil se roku 1912 do lékařské mise na pomoc balkánským Slovanům v boji s tureckou nadvládou. Působil v Bělehradě a později také v černohorském Cetinje. Tím si vysloužil nedocenitelné zkušenosti, ale také pozornost rakouských policejních úřadů, které mu angažmá na straně Srbů neodpustily.

Když den po Klegových promocích padly v Sarajevu osudné rány, jež zanedlouho zažehly oheň světové války, musel s nálepkou politické nespolehlivosti mašírovat na bojiště nikoli coby lékař, ale jako prostý pěšák "...při své rotě s puškou, teletem a 140 patronami, jak předpis kázal". Brzy v sanitních patrolách zakusil hrůzy frontového boje i vyčerpávající pochody během ústupů před útočící ruskou armádou. Teprve po intervencích rodiny byl Klega ustanoven vojenským lékařem a na jaře roku 1915 tak mohl při přehlídce pluku pohovořit s arcivévodou Karlem, který se živě zajímal o jeho pobyt na Balkáně.

Klega musel na Karla udělat dojem, protože nedlouho poté byl nečekaně povýšen a vyznamenán. Habsburský následník trůnu neměl ani tušení, že Klega tou dobou pomáhal fingováním zranění českým vojákům zběhnout k nepříteli. On sám se brzy na to Rusům vzdal na úpatí Karpat. S dalšími lékaři pak zamířil do Čeljabinsku, kde v místní vojenské nemocnici pečoval o zajaté krajany i ruské vojáky.

V létě 1916 ho zde jeden ze zajatců požádal o falešnou diagnózu, aby nebyl poslán dále na Sibiř. Tím zajatcem nebyl nikdo jiný než básník a spisovatel Rudolf Medek. Klegovi zaimponovala Medkova "...politická vyspělost, jeho světový rozhled, bystrý úsudek, revoluční založení. Poslouchali jsme ho vždy se zájmem, když vykládal o jediné cestě, která vede k osvobozené vlasti: Všichni čeští zajatci jít na frontu, rvát se jako lvi a rozbít Rakousko."

Takto povzbuzen, podal si i Klega přihlášku do revolučního vojska, ke kterému byl však povolán až po bitvě u Zborova v červenci 1917. Zprvu sloužil u 5. čs. střeleckého pluku. Po zhlédnutí údernického výcviku ale požádal o přeložení k 1. údernému praporu, elitní jednotce postavené z fyzicky a morálně nejzdatnějších dobrovolců.

V březnu 1918 již ošetřoval během přesunu po železnici první raněné z bojů u Bachmače. Ve vagónu, jenž sloužil jako ošetřovna, následně ukrýval zbraně, jejichž odevzdáním podmiňovali ruští bolševici další cestu na východ. Legionáři se nakonec rozhodli pokračovat "vlastním pořádkem" a Klega tak následoval úderníky do bojů s bolševiky podél magistrály, o tunely krugobajkalské dráhy, vylodění v nepřátelském týlu na východním břehu Bajkalu i krvavé řeže při postupu na Nižnij Tagil na Urale.

Klegovy lékařské i organizační schopnosti posléze našly uplatnění při budování sborové zdravotní služby, kdy se podílel na sestavování sanitních vlaků nebo zakládání kamenných nemocnic. S nakažlivými nemocemi, které vojsko sužovaly, bojoval osvětou. Naposledy sloužil u evakuačního úřadu ve Vladivostoku, který vypravoval legionářské transporty do osvobozené vlasti. Na Klegu, jenž se mezitím stačil oženit, přišla řada až v létě roku 1920, kdy Rusko opustil na palubě parníku Huntsend.

Srdce jej táhlo do rodného kraje, opustil proto slibnou vojenskou kariéru a otevřel si ordinaci ve Vítkovicích, kde platil za vyhledávaného odborníka a propagátora moderních medicínských metod. Mimo to se s neobyčejnou vervou pustil do organizování legionářského hnutí i spolkového života na Ostravsku – stal se činovníkem župy i předsedou vítkovické jednoty Čs. obce legionářské, vedl moravsko-ostravskou odbočku Svazu čs. důstojnictva, a dokonce starostoval i vítkovickému sokolstvu. Stál mimo jiné i za vznikem sokolského kina Bio Rekord, dnes sídla Divadla Mír.

Klegova činorodá práce skončila náhle 9. ledna 1933, kdy na následky prochladnutí po jedné z nesčetných cest za svými pacienty zemřel. Posledního rozloučení s vojenskými poctami se zúčastnily tisíce lidí ze širokého okolí. Nad rakví promluvil mezi jinými Klegův švagr a nejbližší přítel, spisovatel Vojtěch Martínek. Ostatky zemřelého byly nejprve uloženy v rodinné hrobce v Hrabůvce a po jejím zrušení v nedaleké Hrabové, kde spočívají dodnes.

Dokladem úcty, jež se Klega u veřejnosti těšil, byla pamětní deska odhalená roku 1936. Na dům v Hrabůvce, kde prožil podstatnou část dětství, ji tehdy umístily spolky, v nichž se za svého života tak obětavě angažoval. Zatímco nacistickou vládu bronzová deska přečkala v úkrytu, během panování komunistů nenávratně zmizela i s domem, který musel ustoupit výstavbě nové Místecké ulice.

Památka Ludvíka Klegy však naštěstí neupadla zcela v zapomnění. Péčí Jednoty Čs. obce legionářské Ostrava I a Městského obvodu Ostrava-Jih došlo 31. května 2023 k obnově pamětní desky jako trvalé pocty tomuto výjimečnému lékaři a legionáři, který "životem splnil ideál Čecha a lidumila". Deska je nově umístěna na fasádě vestibulu školy nesoucí jeho jméno – ZŠ MUDr. Emílie Lukášové a Klegova. Její žactvo tím získalo patrona a zároveň mravní vzor, který je i po 90 letech hodným následování.

Text a foto: br. Martin Lokaj