Emil Podmol – známá i neznámá tvář zborovských oslav na Ostravsku

Dne 13. června 1937 byla na budově sokolovny v Moravské Ostravě-Přívoze slavnostně odhalena pamětní deska Emilu Podmolovi, místnímu rodákovi padlému o dvě dekády dříve v bitvě u Zborova. Stalo se tak v rámci tradičních oslav, které se však od těch předchozích znatelně lišily. Pod dojmem nacistické hrozby nabyly charakter manifestace odhodlání loajálních občanů bránit ČSR se zbraní v ruce. Ve stínu nové války rezonovala komemorace zborovského vítězství jako pobídka k nápodobě, sebeobětování a připravenosti všech složek společnosti k boji. Padlí hrdinové bitvy (přirozeně jen ti z řad legií) se stali příkladem hodným následování.

Takovýto "druhý" život čekal i Emila Podmola. Ten se jako nejvyšší v bitvě zabitá šarže původem z Ostravska stal již ve 20. letech ústřední postavou zborovského kultu na moravsko-slezském pomezí. Přesto, že byl po své smrti zahrnut řadou poct a jeho jméno skloňovali snad všichni legionářští autoři (jmenujme alespoň slavnou báseň Rudolfa Medka Zborov z roku 1918), je o něm známo překvapivě málo. Publikovaná svědectví Podmolových současníků navíc obsahují řadu chybných a v mnohém si odporujících tvrzení, jež jsou naneštěstí nekriticky přebírána až do dnešních dnů. To se nyní pokusíme napravit.

Často opakovanou chybou, objevující se i v oficiálních dokumentech, je uvádění 14. února 1892 jako data Podmolova narození. Podle matričního záznamu se však Podmol narodil v Přívoze 15. ledna 1892, a to do dělnické, později železničářské rodiny. Dětství prožil v domě č. p. 449 na Ferdinandově ulici (dnes Elišky Krásnohorské), odkud docházel na německou reálku v Moravské Ostravě. Jeho smýšlení ale nepochybně formoval především přívozský Sokol, v němž od útlého mládí cvičil.

V patnácti letech byl dán do učení k moravsko-ostravské strojařské firmě Johann Langer a syn. Mladík zde patřil mezi nejzdatnější soustružníky, což mu roku 1908 vyneslo ocenění v městské soutěži. S tím patrně souviselo také krátké studium na průmyslové škole v Brně. Podmol pak pracoval ve Vídni, odkud se na začátku roku 1912 vydal Srbska, kde se technicky zdatným dělníkům naskýtala řada příležitostí k uplatnění.

Pro svůj příjezd si však nevybral nejšťastnější chvíli. Dlouhodobé napětí mezi balkánskými státy a skomírající Osmanskou říší totiž na začátku října toho roku dospělo k válce. Srbské proklamace volající po osvobození utlačovaných Slovanů tehdy s nadšením vyslyšel i Podmol. Jako dobrovolník se posléze zúčastnil obléhání Drinopole (Edirne). V krvavých zákopových bojích projevoval podle vzpomínek pozdějších spolubojovníků neobyčejnou statečnost, jež mu vynesla nejedno vyznamenání. Opakovaně utrpěl také zranění. Po jedné krvavé zteči na bodáky měl údajně skončit v bezvědomí, z kterého jej probral druhého dne až déšť. K tomu patrně došlo v březnu 1913, tedy na samém konci pětiměsíčního obléhání, kdy bylo město během dvou dnů vzato přímým útokem. Porážka tehdy Turky donutila podepsat mírovou smlouvu, kterou se vzdali svých balkánských držav ve prospěch Srbska, Černé Hory, Řecka a Bulharska.

Po skončení balkánských válek se Podmol rozhodl k návratu do vlasti. Jako jednadvacetiletému mu nezbývalo než se na rakousko-uherském velvyslanectví v Bělehradě přihlásit k odvodu. Údajně očekával, že pro svůj špatný chrup odveden nebude, nicméně se tak stalo a ještě roku 1913 byl v Krakově prezentován u Pěšího pluku č. 100 a následně přeložen k Zeměbraneckému pluku č. 31 v Těšíně, kde posléze prošel poddůstojnickou školou. Josef Bajer (1892-?), rovněž ruský legionář, který ho ještě jako rakouský voják v Těšíně potkal, později vzpomínal, že Podmol jako ostřílený bojovník, nápadný i svou velkou výškou, vzbuzoval u ostatních vojáků i nadřízených respekt.

Podmolovi nebylo přáno si službu jednoduše odbýt. Jeho život opět ovlivnily události na Balkáně, které tentokrát vedly k zažehnutí války světové. Bohužel nelze s jistotou říct, za jakých okolností se následně ocitl v Rusku. Archivní prameny jsou v tomto ohledu skoupé. Rozchází se také svědectví o okolnostech jeho vstupu do České družiny. Podle zmíněného Josefa Bajera byl Podmol přeložen od Zeměbraneckého pluku č. 31 ke štábu sboru, od kterého se neznámým způsobem dostal během série rakouských porážek na podzim roku 1914 do ruského zajetí.

Naopak starodružiník, Podmolův blízký přítel a pozdější generál čs. armády Alois Benda (1890-1957) na něj údajně poprvé narazil v Kyjevě v listopadu 1914. Benda tehdy dostal za úkol Podmola a další dva dobrovolníky dovést k družině, ke které se vracel po svém propuštění z nemocnice. Podmol se dle něj dostal do Kyjeva až ze sibiřského Omsku, měl na sobě civilní oblečení a o přeběhnutí nebo zajetí se mu vůbec nezmínil.

Podle nejčastěji citované verze, jejímž propagátorem byl legionář a spisovatel Arnošt Cechmajstr (1887-1940; autor útlého biografického spisku O Emilu Podmolovi padlém u Zborova 2. července 1917, vydaného roku 1927), Podmol upadl do ruského zajetí z řad Pěšího pluku č. 100, a to během některého z ruských průlomů v listopadu 1914.

Ať se Podmol dostal na ruskou stranu jakkoliv, je jisté, že byl mezi vůbec prvními přeběhlíky, kteří vstoupili do České družiny, a to ještě před vydáním úředního souhlasu k příjímání zajatců. Stalo se tak patrně již 13. prosince 1914 v Okocimě nedaleko Tarnova. Často je proto označován za prvního z tzv. novodružiníků.

V lednu 1915 byl Podmol zařazen k 1. rotě České družiny. Tu Rusové zamýšleli použít k propagaci, agitaci a tlumočení při očekávaném postupu do českých zemí. Nepříznivý vývoj války tomu však zabránil a družiníci místo toho skončili v roli rozvědčíků, což nicméně odpovídalo jak jejich malému počtu, tak jejich inteligenci, vzdělání a schopnostem. Družina byla rozdělena na půlroty a samostatné čety, jež byly podle potřeby přidělovány k vyšším jednotkám.

Sebevědomí družiníci, znalí jazyků a služebních postupů užívaných v rakouské armádě, slavili jeden úspěch za druhým. V pronikání do zákopů nepřítele, mapování jeho sil a rozmístění, šíření letáků, získávání zajatců, nebo přesvědčování českých vojáků ke zběhnutí na sebe záhy upozornil také Podmol, který vynikal jednak odvahou, jednak zkušenostmi. Opakovaně se hlásil k těm nejnebezpečnějším úkolům. Navzdory hrozbě hrdelního trestu v případě zajetí se neostýchal při výzvědách překračovat frontu ani v ukořistěném rakouském stejnokroji. Podle Bendy takto v roce 1915 operoval hluboko v nepřátelském týlu po řadu dní.

V červnu 1916 se podílel na rozvědkách v rámci Brusilovovy ofenzivy, jejímiž plody bylo zajetí značného počtu příslušníků českých pluků rakouské armády. O měsíc později byl z Podmola již praporčík a velitel 1. čety nově zformované 6. roty pod vedením Jaroslava Vilímka (1890-1917). V jejím čele se Podmolovi podařilo při jedné z nočních rozvědek u města Halyče zajmout 25 mužů říšskoněmeckého Pěšího pluku č. 75.

Hrdinství před nepřítelem Podmolovi vyneslo povýšení, dekorace v podobě dvou svatojiřských křížů a také obdiv spolubojovníků. Většina dochovaných vzpomínek obvykle nešetří chválou. Střízlivější svědectví zanechal pouze někdejší příslušník 6. roty Karel Teringl (1893-1967), podle kterého se v Podmolovi snoubily všechny přednosti i nedostatky dobrovolnického vojska. Příležitostnou insubordinaci ostatně potvrzují jak anekdoty, tak záznam o udělených důtkách v Podmolově osobním spise.

Až do léta 1917 působila Podmolova četa samostatně na různých úsecích fronty. Změna přišla až po pádu carského režimu s přípravou tzv. Kerenského ofenzivy, kterou chtěla nová Prozatímní vláda zvrátit rozklad ruské armády. Jednotlivé oddíly, nyní již 1. čs. střeleckého pluku, byly tehdy soustředěny spolu s dalšími pluky Čs. střelecké brigády v Jezerné západně od Tarnopole. Dne 9. června pak obsadily zákopy u nedalekého Zborova. Podmolova četa začala ihned podnikat to co uměla nejlépe - rozvědky. Učinila rovněž přítrž schůzkám mezi demoralizovanými ruskými vojáky a nepřítelem. To vše za stále častějších přestřelek, jež měly své raněné i mrtvé. Jednou z jejich obětí se 23. června stal také velitel 6. roty Jaroslav Vilímek.

Jeho smrtí přešlo velení na Podmola, kterému tak bylo souzeno rotu vést 2. července do útoku, jenž se mu měl stát osudným. V líčení posledních chvil Podmolova života se dochovaná svědectví vzácně shodují - pětadvacetiletý praporčík vyrazil v ranních hodinách v čele svých mužů proti předsunuté "Cecovské" stráži, kterou se podařilo záhy dobýt. Spojovací zákopy, jež z ní vedly k první linii nepřítele, však byly zavalené a Podmolova rota tak musela pod palbou pokračovat odkrytým terénem. Také první linii se podařilo záhy umlčet a útočníci přes ni pokračovali dále. Podmol mezi nimi ale již nebyl - při překonávání okopu jej skolila nepřátelská kulka. Jeho muži nicméně v útoku nepolevili a nepřítomnost velitele si většina z nich uvědomila až v závěru dne, který přinesl sice lokální, ale pro čs. zahraniční odboj morálně a politicky nedocenitelné vítězství.

Emil Podmol spočinul s dalšími 12 padlými 6. roty v bratrské mohyle u Cecové. Ještě téhož měsíce byl dekorován svatojiřským křížem a povýšen na podporučíka in memoriam. Dalších poct se mu později dostalo doma - získal hodnost kapitána, jeho jméno se objevilo v čestném pojmenování Moravskoslezské župy Československé obce legionářské i v názvu jedné z přívozských ulic. Až na Cechmajstrovu útlou brožuru však zůstalo jen u symbolů.

Je příznačné, že pamětní deska z roku 1937 nenese podobenku padlého, ale vyobrazení bojovníka od Zborova, "loga" tehdejších oslav. Nešlo totiž ani tak o Podmola, jako o regionální zosobnění jinak anonymního zborovského kultu. Vzpomínky publikované v legionářském tisku, upozorňující na rozpory v Podmolově biografii, tehdy zůstaly bez odezvy a vzhledem k dramatům následujících let upadly do zapomnění. Poznat skutečného Emila Podmola tak paradoxně můžeme až nyní, 85 let po zvěčnění jeho jména v bronzu.

Autor: br. Martin Lokaj

PRAMENY:

Vojenský ústřední archiv - Vojenský historický archiv, fond Poslužné legionářské spisy

LITERATURA:

BENDA, Alois. Vzpomínky na br. Podmola. Legionářská stráž, 3. 7. 1935, č. 29-30, s. 8.

Bratr Podmol. Legionářská stráž, 29. 6. 1934, č. 29-30, s. 5-7.

CECHMAJSTR, Arnošt. Jak se br. Emil Podmol dostal do České družiny? Legionářská stráž, 14. 12. 1934, č. 50, s. 1-2.

ČERVENKA, Alois (ed.) a kol. Třicet let Zborova. Kytice vzpomínek na Zborov a I. II. zahraniční odboj. Ostrava 1947.

FIEDLER, Jiří. Zborov 1917. Brno 2003.

HRBÁČ, František - TLAPÁK, Rudolf. Kolem Zborova. Kytice vzpomínek na Zborov a život v legiích. Brno 1937.

MOJŽÍŠ, Milan - RAK, Michal. Zborov 1917-2017. Praha 2019.

TERINGL, Karel. Poměr velitele k vojínům a k jednotce podle zkušeností z bojů. In: Duše našeho vojáka a brannost. Praha 1937, s. 44-57.